Okna bičoval prudký déšť a vítr byl tak silný a hlasitý, že ho nešlo přeslechnout. Kvílel a sténal, a co chvíli to vypadalo, že nás přiletí navštívit až do ložnice. Byl tu a dával o sobě tolik vědět, že se vkradl i do mých myšlenek, ty se rozvířily a jejich rej nechtěl ustat. Usnout bylo čím dál těžší. Ten večer se mi to nakonec podařilo, ale přítel vítr mě přivítal i do dalšího dne.

Vítr je živel těžko polapitelný. Oheň zkrotíme vodou, vodu se můžeme pokusit přehradit nebo usměrnit její tok, i když i to bývá nakonec k naší vlastní škodě. Ale vítr? Ten si dělá, co se mu zlíbí. Zpočátku může vypadat tak neškodně. Mistral nebo Sirocco (čti široko) v prvních chvílích osvěží jako příjemné vánky, po více dnech všechny obtěžují a z mistralu prý již v Provence nejeden citlivka zešílel.

Těšili jsme se na sníh, užili si ho jen pár dní a teplo nám ho zase vzalo. Místo něj počasí přineslo vítr. Ulice i louky si zase oblékly potemnělý kabátek. Všude poletovalo loňské listí. Vítr ho unášel po plných náručích, snad aby nám připomněl nedávno uplynulý rok a pomohl po něm uklidit. (A co když si my sami s sebou vláčíme něco, co jsme měli opustit už v tom předešlém roce...? ) Vítr nejen staré bere, ale také nové přináší. A my od nového roku vždycky očekáváme, že nám něco nového přinese. Samo s sebou předpokládáme, že něco pozitivního. Všichni v sobě nosíme přání, vyslovená i ta tajná a přelom roku je dobrý důvod, abychom si mysleli, že teď přijde konečně ten pravý čas pro jejich naplnění. Myslím, že to je pozitivní přístup, který nám alespoň pro začátek otevírá naši mysl, pouští do ní víru v lepší zítřky.

Rok 2015 je numerologicky osmičkou, karmicky silným číslem, které znázorňuje nekonečno. I možností, které nám rok 2015 otevírá, je nekonečno. Zbývá maličkost – správně si vybrat … vítr ještě stále fouká, máme čas přemýšlet nebo ho jen procítit a čekat, co přinese …

Vánoce a novoroční doba je čas, kdy se všichni víc než kdy jindy uchylujeme k dodržování různých zvyků a tradic. Uchovávání obyčejů našich předků je mi sympatické a sama se zabývám po celý rok znalostmi a dovednostmi, které můžeme používat i v naší moderní době právě jen díky tomu, že je generace před námi po staletí i tisíciletí předávaly jedna druhé. V běžném životě se držím jen pár užitečných rituálů, které udržují mě samotnou i můj život v prospěšných dimenzích. Jinak vyznávám rčení, že dobrý plán je pouze ten, který se dá kdykoliv změnit a že je dokonce nutné vědomě měnit zaběhnuté stereotypy a návyky. Díky tomu můžeme mít mysl nastavenou na flexibilní notu a tolik nehrozí, že ustrneme s mylnou představou, že jen to, co známe, je to pravé.

Podobný poměr mám k datumově určeným oslavám všeho druhu. Neztotožňuji se s přesvědčením, že v určitý čas musím být na určitém místě a nevyhnutelně konat to, co tisíce jiných lidí. Abych byla konkrétní, týká se to například uctívání Památky zesnulých, tak zvaných Dušiček, kdy davy většinou motorizovaných návštěvníků zaplavují místa posledního odpočinku. Nejednou jsem zažila jejich rozladěnost plynoucí z přeplněných silnic a hlavně nedostatku parkovacích míst. Já vzpomínání na blízké, kteří již odešli, považuji za veskrze intimní záležitost, kterou nechci dávat na odiv, natož ji pak s někým sdílet. Tyto chvíle prožívám kdykoliv, v tichosti a plápolající svíčka je mým dostatečným společníkem. Věřím, že u tohoto druhu smutečně laděných „oslav“ nebudu ve svém přístupu osamocená. Jenže u mě se nelibost konat něco na povel společenského diktátu projevuje i ve chvílích, kdy se jaksi očekává, že se budou všichni bavit …

A tak se i letos po tradicích vánočních přihlásily kratochvíle silvestrovské. V obchodech se nakupovaly laskominy všeho druhu, aby doplnily naše spíže a ledničky, kdyby v nich snad od Vánoc něco chybělo. Mnozí do nákupních vozíků přidávali k jídlu i nezbytný silvestrovský arzenál jako různé petardy a domácí ohňostroje. A při setkáních si lidé kromě přání do nového roku vyměňovali i informace o tom, kde budou trávit poslední noc starého roku a první hodiny roku nového. Variant je spousta – atraktivně na horské chatě, doma u televizních estrád, ve dvou s kaviárem a sektem v posteli, při silvestrovském programu někde v restauraci, s kamarády na chatě, v ulicích a na náměstích … Někteří to každý rok vědí už s 364 – denním předstihem a někteří nechají věci volně plynout, protože se vždy něco na poslední chvíli naskytne. Sama jsem v minulosti zažila, že návštěvy, akce a večírky, které se třeba i narychlo odehrály 30. prosince, byly nakonec mnohem zábavnější než ty silvestrovské. My sami jsme si jednu takovou prima sousedskou návštěvu, která se protáhla do předposlední noci v roce, letos taky užili. A silvestrovský večer, noc a novoroční ráno jsme ve skvělé náladě prožili zase v  jiné chalupě v sousedství a v jiné sestavě sousedů a přátel.

Novoroční předěl je pro mě spojený se zvykem, který navzdory všemu, co jsem výše popsala, dodržuji každoročně s železnou pravidelností. Půl hodinu, či více či méně, před vyvrcholením starého roku, opouštím společnost, ať jsem kdekoliv, a prchám do našeho domu a beru si s sebou psa. Naše psí slečna, jinak vzorně dbající slušného vychování, čekající na prahu a vstupující do domu jen na pozvání, ví, že dnes může porušit všechna pravidla a vběhne dovnitř zároveň se mnou. Že je dnes ten výjimečný den, pozná už v jeho průběhu, kdy ti, kteří chtějí být za každou cenu první,  a nebo se již jako první opili, bouchají petardy i za pravého poledne.  A tak v čase, kdy se všichni z okolí sbíhají k našemu domu, aby na ploše oploceného dětského hřiště před ním přivítali za rachotu ohňostrojů halasně nový rok, já se uchyluji do ústraní. Tato moje tradice trvá již sedm let. Právě tak dlouho, jak dlouho sdílíme svůj život s naší psí kamarádkou. Ona není žádná hysterka, při tom všem humbuku ani neutíká ani nevyje, ale jen tiše trpí. A protože vím, že by trpěly i její uši, tak ji chráním. Díky tomu jsem během těch posledních let zjistila, že i já sama jsem kdysi všechen ten novoroční rámus taky vlastně víc protrpěla, než bych si ho užila. A od roku, kdy se ruka jednoho ze sousedů stala obětí jedné krasochvilné trhaviny, už vůbec ne.

I toho posledního Silvestra jsem byla schovaná v útrobách domu a vnímala palebný útok nad naší střechou z jeho bezpečí. Čas jsem využila k tomu, abych zavolala svým vzdáleným nejbližším a popřála jim alespoň na dálku všechno nejlepší. Hukot venku trval nebývale dlouho a když jsme opět vyšli, abychom se při cestě zpátky na oslavu pozdravili se sousedy, bylo již hřiště opuštěné ...

Na druhý den jsem v očích jednoho ze sousedů zaznamenala nevyslovenou otázku s náznakem nevyřčeného nesouhlasu. Já si ale nechci dělat nepodložené nebo raději žádné domněnky! Žádné přemýšlení o tom, že by se snad někdo mohl pozastavovat nad tím, že jsme se nepřidali k bujarému veselí nebo že se snad straníme kolektivu … Ne, já věřím, že sousedé jsou chápaví. Vnímají, že se k nim chovám po celý rok přátelsky, mile a jsem nápomocná v případě potřeby. Věřím, že chápou, že každý nemusí sdílet stejné nadšení pro cokoliv a chápou, že bydlet v centru dění není v tomto případě žádná výhra. Věřím, že budou stejně chápaví  jako jsem já.

Když se mě lidé ptají, jak se nám na Andělské Hoře žije, vždycky k tomu že krásně dodávám, že jsou tu vedle silně pozitivních energií taky pozitivní vztahy. Opravdu si nemyslím, že bývá běžné, že by měl člověk mezi sousedy tolik kamarádů, s kterými je mu během celého roku fajn a se kterými se rád schází. A nemusí to být na Silvestra. Někdy je úplně nejlepší, když Tě jen sousedka zastaví na cestě domů s milou otázkou: „Dáme jedno rychlý?“ a než zaparkuješ, čeká Tě na lavičce před domem s hrnkem voňavý kávy …

Už jako holka jsem se na Vánoce dívala kriticky. Co to je za svátek, při kterém bezvěrci velebí náboženskou ikonu (alespoň zpěvem koled), ale ve skutečnosti jde hlavně o plné stoly a hmotné dary? A k tomu všechno to smejčení, honění, nákupní horečka a stres? Dnes musím coby zrale dospělá osoba sebekriticky přiznat, že držím svátky vánoční podobně jako kdokoliv jiný v mém okolí. Taky uklízím, taky nakupuji, taky schovávám, taky peču, vařím, smažím, zdobím, … a nejsem křesťan. Ke své víře nepotřebuji chrámy, symboly ani církevní vůdce. Také pro klidné spočinutí ani pro pohroužení do sebe sama nepotřebuji čekat na Vánoce.

Proto mě i letos paradox Vánoc opět dostihl. Začalo to na předvánočním koncertě karlovarského gymnázia, který se již po několikáté konal v kostele ve Staré Roli. Několik dětských sborů, v jednom z nichž byl účasten i můj syn, radostně pělo o narození Ježíška, panáčka, a já si zase představovala klasické obrazy z betlémů – kolébka s miminkem ve chlévě, sklánějící se postavy nad ní, přihlížející zvířena okolo, … viděla jsem je jako živé. Aby ne, když jsem si je od dětství představovala už tolikrát! A najednou mi došlo, že Vánoce jsou největším historickým úspěchem křesťanství. Kolik miliónů lidí po celém světě jimi oslavuje narození někoho, v jehož existenci nevěří nebo o něm ví pramálo? Někoho, od něhož je dělí tisíce let? A co ta báchorka o synu Božím a neposkvrněném početí? Kolik z nás jí opravdu věří?

Možná právě proto mě letos v televizi mezi všemi pohádkami a Angelikami zaujaly právě dva filmy BBC o rodině Ježíše. Genealogové a historici  vynaložili mnoho času a úsilí při pátrání po rodinných kořenech Ježíšových a po tom, jakou roli rodina v jeho životě hrála. Nepřijali církevní verzi o Ježíšově otcovství Ducha svatého, ale připustili, že otcem Ježíška nebyl ani Josef (ačkoliv ho vychoval jako svého), nýbrž jiný muž, čímž byl položen základ celoživotní odlišnosti a výjimečnosti tohoto chlapce. Také vyvrátili představu Ježíše - jedináčka, přisoudili mu na základě studia hned několik bratrů a sester, vlastních i nevlastních. V mnohém se obraz jejich Ježíše od verze, kterou po staletí pečlivě udržovala církev, odlišoval. Tenhle Ježíš byl ale skutečnější a pravdivější.

Starorolský pan farář nemohl tušit, jak trefné bylo jeho letošní předvánoční slovo na závěr školního koncertu, když se v něm dotkl příspěvku jedné studentky na webu gymnázia, ve kterém vyjádřila svůj postoj k Bibli a nedávné výstavě této posvátné knihy v Karlových Varech. Dívka zpochybnila svou víru v pravdivost písma svatého a nadřadila jí víru v sebe sama a hlavně ve svou rodinu. Kdyby výstava přinesla jen to, že si jedna dívka uvědomila, jaký význam pro ni její rodina má, bylo by to dle slov pana faráře, dostatečně uspokojivé. Nelze než souhlasit.

O vánočních návštěvách kamarádů, sousedů a rodiny jsem si všimla, kolik podob  mají ty „správné Vánoce“. Někteří si je nedovedou představit bez přírodního stromku a nad tím umělým ohrnují nos. Snad všichni se shodnou na tom, že bramborový salát se neobejde bez brambor, ale o jeho dalších ingrediencích se vedou spory. Ještě kontroverznější je téma rybí. Mnozí nemohou kapra ani cítit, naproti tomu pro jiné je i polévka z něj pochoutkou. A jsou tací, které nenaláká ani losos či jiné mořské ryby a tradiční jsou pro ně kuřecí řízky. Kolik lidí, tolik chutí.

Vánocům je ale úplně jedno, jak si je kdo namíchá. Je to s nimi podobně jako s vírou. Pokud jsme jejich podobu jen slepě nepřejali, uděláme si je z ingrediencí, které nám jsou blízké, líbí se nám to, chutnají nám.  A když si uvědomíme, co a koho máme rádi a najdeme si chvíle pro to klidné spočinutí, možná se zahloubáme ještě trochu víc. Možná se pak zamyslíme i nad tím, čemu my vlastně věříme. Jaká je ta naše životní víra?

Miluju trhy. Patří k mým vášním. Zvláště ty středomořské. Při rozhodování, kam se na dovolené vypravíme na průzkumné výlety, mají místa, kde se právě koná trh, privilegované postavení. Tamější trhy jsou pro mě atraktivní mimo jiné i proto, že na nich nakupují místní. Tedy žádné suvenýry nebo jiné zbytečnosti, ale – všude kol dokola nádherná a úplně čerstvá zelenina a ovoce! A potom samozřejmě i jiné potraviny a pochutiny. Nejsem nákupní typ. Představa, kterak po celém dni stráveném v nákupním centru ho večer ověšená taškami opouštím, mě děsí. Ale trhy? To je úplně jiný příběh.

Už jen pohled na ty čerstvoučké plody mě zcela vtáhne. Svět mimo pro mě přestává existovat. Nejprve si trh procházím, zjistím, kde co vypadá nejlépe. Vnímám energii mých domorodých trhových souputnic a postupně se nalaďuji na jejich frekvence. Jen letmo zaznamenávám, že se zahřívám do jakési zvláštní provozní teploty. Klidně, svým způsobem chladně, ale přece horečně, přebírám a pak vybírám ty nejlepší kusy rajčat, paprik, broskví, … Pokaždé, když nořím ruku do hromady nějakého druhu ovoce nebo zeleniny, neomylným instinktem vytahuji naprosto luxusní kousek. Tohle nakupování mě tak baví!

Manžel se snaží mou pozornost k okolnímu světu co chvíli vracet větami typu: „Lásko, už máme asi tak pět kilo zeleniny a za dva dny je trh znovu …“ Nebo: „Ty jsi jak v transu, přelaď se do normálního modu.“ Má pravdu. Já se totiž ladím do „tržního režimu“. Pozoruji místní, co a jak vybírají, a učím se od nich nápodobou. I když … naštěstí ne vždycky. Vzpomněla jsem si na domorodkyně z řeckého Rhodosu, kterak na místním trhu poskakovaly na stolech s oblečením a prohrabovaly se kousky ošacení ve snaze urvat pro sebe ten nejlepší. Výprodeje, hrabárny – to nikdy nebylo nic pro mě. Nemám ten správný talent objevit poklad v hromadě smetí. Ale u ovoce a zeleniny jsem u sebe objevila dlouho nepoznané pudy. Říkám jim pudy lovce plodů! Tyhle lovy miluju. Cestou z trhu, když si spokojeně nesu tašky s mými úlovky domů, mi manžel svou dlaní často cloní pohled na vystavenou zeleninu a ovoce před supermarkety. To prý, aby mě to znova nechytlo … Donedávna by mě ani ve snu nenapadlo, že by se i ze mě mohla stát trhovkyně. Leč objevil se spontánní nápad.

Přivedla mě na něj jedna kolegyně, stejně jako já vyznávající léčebné účinky konopí. Vyprávěla mi, že si nikdy nenechá ujít příležitost prodávat konopné produkty na farmářském trhu. Ona, majitelka konopné lékárny, dá alespoň občas přednost tržišti. Vzdá se teploučkého, útulného prostoru své lékárny a raději stráví celý den ve venkovním stánku, vydaná napospas nevyzpytatelnému, často mrazivému, počasí. Proč? Protože trh není sterilní. Je to životem pulzující místo. Místo setkávání… To mě zlákalo. A proto, když se objevila příležitost vyzkoušet si tuto novou zkušenost na farmářském trhu v Karlových Varech, šla jsem do toho. Po odeznění spontánního rozhodnutí se ale objevily pochyby. Je to opravdu dobrý nápad? Je to skutečně dobrá podpora mé značky Životem ke zdraví? A konečně – dovedu si já „intelektuálka“ sama sebe vůbec představit jako trhovkyni? Jako odpověď na mé znejistění jsem se záhy dozvěděla, jací prodejci – vzdělanci, na trhu prodávají, a to i s výčtem jejich titulů! Většinou jsou to lidé, kteří sběhli ze svých původních profesí k nějaké uspokojivější činnosti, jejíž výsledky na trhu prezentují. Nu což, půjdu tedy s kůží na trh …

O kůži tak ani nešlo. Prodávala jsem konopné produkty a zelené potraviny. A o svou vlastní kůži jsem se bát věru nemusela. Vzhledem k teplotám těsně nad bodem mrazu bylo mým úkolem se zahalit co nejvíc, aby mi z ní koukalo co možná nejméně. Vystrojená jako na hory, s dvěma termoskami, jídlem a objednanou polévkou (Marfuško mi neříkají) jsem se vydala vstříc novým zážitkům.

Dopoledne se teprve rozbíhalo, ale trh se již měl čile k světu. Zákazníci žádali zboží ještě dříve, než si ho prodejci stihli vyložit. Od prvních chvil jsem si uvědomila, že najednou vnímám tržiště úplně jinak, než když ho sama navštěvuji jako kupující. V roli prodávajícího jsem si všímala mnohem více kolegů – trhovců a atmosféry, která v prostoru trhu vládla. Byla vlídná a kolegiální. Obklopená z jedné strany zelináři, sympatickými bratry, nabízejícími kromě jiného výborný česnek, jehož kvalitu sama dobře znám, a z druhé strany skupinkou dalších sympaťáků se zdravými farmářskými dobrůtkami, jsem se cítila velmi příjemně. V průběhu dne jsem ocenila jejich pomoc, když jsem na chviličku potřebovala svůj stánek ohlídat. A když mi manžel přivezl horkou polévku a já zjistila, že mi chybí nástroj na její snědení, našel se mezi stánkaři i dobrotivec (ten byl zase od výtečné kávy) a půjčil mi svou lžíci (samozřejmě čistou).

Nejvíce jsem ale byla zvědavá na své zákazníky. Jsem zvyklá, že se mi lidé svěřují se svými bolístkami a trablemi, a proto mě zajímalo, jestli budou stejně otevření i v tak veřejném prostoru, jakým tržiště je. Samozřejmě, že byli. Vyptávali se, svěřovali, debatovali, a to i mezi sebou. Povídání to mnohdy nebyla úplně veselá, ale optimismus a dobrá nálada převažovala. Seznámila jsem se nejen s mnoha novými lidmi, ale přišli za mnou i ti, s kterými se znám již dávno a dlouho jsme se neviděli. Trh je opravdu místem setkávání. To jsem potvrdila i studentce, která mě oslovila s prosbou o můj dotazníkový příspěvek do její diplomové práce na téma farmářských trhů. Až jsem jí trochu záviděla. Trh je fenomén jako stvořený pro sociologické, psychologické i jiné bádání… ale ze všeho nejvíc je to nejpřirozenější forma obchodu. Tradice, kterou máme po generace zakořeněnou v genech. A možná právě proto je tolik lidí stejně jako já miluje.

Proto: Díky, Hanko Michopulu, za obnovenou tradici farmářských trhů. A díky, Bohunko, za ty varské!

Tak krásné byly letos předvánoční trhy v Drážďanech.

Příroda umí malovat ty nejkrásnější obrazy. Paleta jejích barev je stejně tak nevyčerpatelná jako množství námětů, které při své tvorbě vytváří. Jedno jediné místo nikdy nevykreslí zcela stejně. Změna je dílem každého okamžiku. Přesto je v tomto sledu nekonečných proměn ukryt ten nejtišší klid věčnosti.

Špetka mlhy v údolí vytvoří romantickou scenérii. Při pohledu na neproniknutelnou mlhu za oknem si možná vzpomeneme na psa Baskervilského a budeme se ve svém obývacím pokoji cítit ještě o trochu útulněji. Takovou mlhu mám i já ráda. Jen jednou jedinkrát jsem fyzickou blízkost mlžnosti procítila do poslední nitky mých nervových vláken. Tehdy nebyl její otisk do mé duše ani v nejmenším pozitivní …

Trávili jsme s rodinou jarní prázdniny lyžováním na svazích rakouských Alp společně s kamarády. Kvalitní výbava a nadšení nám umožnilo lyžovat prakticky za každého počasí. Jednoho rána jsme opět stáli před vstupem na lanovku. Naše ještě ospalé oči zaznamenaly, že dnes to o slunci a jeho teplých paprscích zřejmě nebude. Vyhřívaná krytá sedačka slibovala sladký komfort. Tak, jak jsme metr za metrem stoupali vzhůru, libé pocity stále rychleji mizely. Mizely s narůstající hustotou mlhy, do které jsme se hlouběji a hlouběji nořili.

Dokonalé probuzení přišlo společně s okamžikem našeho výstupu z lanovky. Jen díky tomu, že jsme ve stejném místě v uplynulých dnech sjížděli mnohokrát a hmota budov se přece jen dokázala vůči mlze prosadit, našli jsme tápavými pohyby výchozí bod pro sjezd naší oblíbené sjezdovky. V tu chvíli jsme tu byli jen ve třech – můj muž, syn a já. Spřátelená rodina byla neznámo kde. Má snaha zorientovat se v okolním terénu se ukázala jako zcela marná a nemělo to nic společného s mými čtyřmi dioptriemi, dvojitě krytými dioptrickými a lyžařskými brýlemi. Zoufale jsem se rozhlížela, široce rozevírala oči a mrkala. Neviděla jsem nic. Vlastně ne. Toho, co jsem viděla, bylo hodně. Tak moc hodně, že to bylo všude kolem. Poprvé v životě jsem pochopila termín bílá tma. Nejen, že jsem ho pochopila, já ho fyzicky procítila každou buňkou svého těla. Podruhé v životě se mě zmocnila skutečná panika. Paralyzovaná jsem tam stála na hřebenu sjezdovky. Viděla jsem sotva na špičky mých vlastních lyžích. Bála jsem se pohnout. Představa, že bych se měla rozjet po svahu dolů, byla hrozivá. Rovnala se představě volného pádu z útesu. Nebyla jsem v té chvíli schopná přemýšlet o tom, jak se zodpovědně v dané situaci postarat o našeho syna. Dokonce jsem odmítala uklidňující návrhy mého odvážného manžela, že nás povede a společně zvládneme dostat se dolů. Ačkoliv jsem mu již jednou vděčila za záchranu mého holého života ve vlnách moře, můj mozek tentokrát říkal: „vždyť on vidí stejné nic jako já a nezná to tu o nic lépe než já!“ Nechtěla jsem ho ranit, protože jinak je mi můj muž tou nejlepší životní oporou, ale teď jsem si nemohla pomoci.

Před nějakou dobou jsem se na vernisáži seznámila s fotografem. Vyprávěl mi, jak se jednou zapojil do takového literárního maratonu. Každý den psal povídku na předem stanovené téma. Jedno netradiční zadání znělo – zadek v mlze… Hned jsem věděla, o čem bych psala.

Někdy je zadek v mlze vašeho kamaráda tím nejhezčím, co můžete před sebou vidět. Nehledě na to, jakého pohlaví a křivek dotyčný zadek je …

„Každej jsme hold ňákej.“ Někdo otevře oči a hned by zpíval, jak na světě je krásně, a jinému stačí málo a celý den má zkažený. V druhém případě budete rádi, že dotyčného jen zahlédnete na druhé straně ulice. A pak jsou lidi, kteří se letmo mihnou naším životem, a přesto na ně v dobrém nezapomeneme. Dovolená je ideálním časem pro taková náhodná setkání…

Parga je přímořské řecké městečko, které má charisma. Je vystavěné jako amfiteátr kolem přístavu. Barevné domečky jsou vesele rozeseté po svazích a poskytují svým obyvatelům úchvatné výhledy na Jónské moře a zálivy, kterými se do pevniny vnořuje. Místo jako stvořené pro romantickou dovolenou jen ve dvou. Přesně na takovou dovolenou jsme do Pargy přijeli. Po dlouhé době jsme využili služeb české cestovní kanceláře. Už při transferu z letiště jsme se cítili nezvykle, že všude kolem nás zní čeština. Slečna průvodkyně byla roztomile zábavná a až později jsme s vděkem ocenili její praktické rady. Svou bezprostředností nakazila většinu účastníků našeho zájezdu a ti se už na první informativní schůzce spontánně zapojili do diskuse na mnohá témata. První prožitý den přinesl i významné zážitky. Moji pozornost zaujal nedaleko stojící pán sugestivně líčící, že majitelka penzionu, kde jsou ubytovaní, s nimi sice srdečně klábosí, „ale ty použité toaleťáky stejně nakonec nevynese! …“ (Každý, kdo pobýval v Řecku, ví, o jakou delikátnost nejvyšší důležitosti se jedná. Použité toaletní papíry se totiž neházejí jako jinde v Evropě do klozetu, ale to odpadkového koše …) Po těchto slovech doprovázených velmi specifickou intonací jsem nemohla jinak, než si tohoto pána zapamatovat. Během našeho dovolenkování v Parze nás s ním a jeho paní spojilo pár nedlouhých setkání, která nám z paměti ale jen tak nevymizí.

Hned následující večer jsme na něj a jeho partnerku narazili znovu. Sešli jsme se při pokusu pronajmout si auto. Čekání na slečnu delegátku bylo skvělou příležitostí se s touto zábavnou dvojkou lépe seznámit. Ona byla dáma s oranžovými vlasy, o hlavu vyšší než její manžel, sršící vtipnými glosami pronášenými s kamennou tváří. On elegantní mužíček vykazující známky silného perfekcionismu, jen nasadit klotové rukávy a posadit ho za úřednický stůl. Ale jeho výrazná mimika a rozmáchlá gesta naznačovaly, že v žádném případě nebude nudným patronem

Ti dva byli manželé, a jak jsme se později dozvěděli, byli i rodiči dospělého syna. Měli stejné příjmení jako moji příbuzní z Teplic. Nemohla jsem se nezeptat, odkud že jsou, jestli snad právě z Teplic? Pán razantně zvolal: „ No z Brna! – Z Teplic? – Ale to vůůbec nééé!“ a s otočkou doplněnou odmítavým gestem dotaženým laškovným mávnutím pravého zápěstí, kterým nám připomněl našeho kamaráda gaye, se od nás odvrátil…

Půjčení auta v Parze není bez problému. Ceny jsou na řecké poměry nebývale vysoké a pojistné podmínky výhodné jen pro půjčovnu. Naši brněnští kolegové si pronajali auto na šest dní, a když ho včetně kauce zaplatili, on se k nám otočil se slovy: „ Připadám si jako bych si právě koupil dům…“

Páteční ráno vybízí vstát časně – v Parze se koná trh. Svou rozespalost překonávám lačností po čerstvé zelenině a ovoci, dozrálém pod středozemním sluncem. U tržiště potkáváme naše známé Brňáky. Oni si již své ulovili. Jen chvíli si vyměňujeme cestovatelské zážitky a pak již velmi spěchají vařit snídani. Budou mít vajíčka naměkko. Úplně čerstvá! Trhovkyně se prý tvářila, jakoby je právě snesla… Tak ani minutu nazmar, ať jim nezestárnou!

Kavárny u přístavu jsou ideální pozorovatelnou a místem setkání. Nad kávou se skvěle klábosí. O to líp, když se počasí zblázní a celý den prší. Přesně tak jako jednoho odpoledne, kdy jsme s našimi zájezdovými kolegy z Moravy virtuálně cestovali po Krétě. Dostalo se nám neocenitelných postřehů z jižního pobřeží, městečka Ira Petra: „My jsme tam koukali, kde vzali tolik bezdomovců …(?) A oni to byli hippies! Starý lidi s dlouhýma vlasama. Angličani, který tam zůstali žít a všechny ve vesnici naučili anglicky. Skvěle se tam domluvíte! – No hned mě to místo o to víc láká… Manželé se náhle zvedají, prý jim za pár hodin letí letadlo. Pán se loučí se slovy: „ Prší. Lidi namoknou. To bude zase v letadle smrad!“

Jo. Někoho s vámi spojí jen pár minut. Ale kdykoliv si na něj vzpomenete, znovu vám vykouzlí na tváři úsměv. Někteří prostě chodí světem a baví druhé J Díky za všechny takové lidičky! J

Dnes jsem zažila zajímavou zkušenost. Dopoledne jsem strávila účastí na semináři Arte- a Muzikoterapie. Mé kolegyně byly vesměs vyučující hudebních a výtvarných oborů, což mi došlo až na místě samotném. Tím mi také došlo, že zážitkový seminář bude v tomto případě znamenat, že se tohoto dopoledne budu svým osobitým neuměle neuměleckým způsobem projevovat mezi takříkajíc uměleckými profesionály. Trochu mě to na začátek rozhodilo. Naštěstí jsme brzy dostaly první tvůrčí úkol a bylo potřeba se na něj plně koncentrovat. Ruce se chopily bělostné čtvrtky a pastelek a po chvíli má přelétavá mysl dostala dovolenou. Mé fungování se omezilo na trojčlenku: oči – papír – barvy. Jen vyměřený čas na splnění úkolu přerušil navázané spojení mezi mnou a mou mandalou. Musela jsem ji odložit do barev jen zpola oděnou. Následovalo osobní představení každé z nás, které mělo poodhalit nás samotné skrze mandaly, které se staly jakýmisi našimi osobními vizitkami. Uznale jsem musela v duchu i nahlas pochválit dílka mých spolutvůrkyň. Ladné křivky tvarů, plastické stínování, rafinované ornamenty. To všechno vytvořily zkušené ruce, zvyklé dvojrozměrně zhmotňovat představy lehkými, ale jistými tahy. Můj obrázek byl takový … veselý, živý a … výrazný, díky tomu, že moje pravačka dost uvolněná nebyla. Ale kdovíproč mě přitahoval nejvíc, jakoby mě s ním spojovala neviditelná pupeční šňůra. Podobnou asi cítily i ostatní. Jedna po druhé jsme do popisu obrázku vložily i střípky životních zpovědí. A najednou jsem tu nebyla já a sedm uměleckých poloprofesionálek, ale osm žen, které se tu sešly, aby skrze barevný svět pastelek uviděly ten svůj reálný svět trochu jinýma očima a zároveň si od něj alespoň na chvíli odpočinuly. Pochopila jsem, že ony, které denně věnují mnoho času tomu, aby zasvětily do tajů umění jiné, samy pociťují vyprahlost po chvílích o samotě, kdy mohou tvořit jen samy za sebe a pro sebe.

Jestli výtvarná díla nepatří do sféry mé oblíbené sebeprezentace, tak k mému ovládání hudebních nástrojů se neodvažuji říct ani slovo. Jsem konzument. V širším okruhu mé rodiny a přátel se najdou hudební profíci i výborní amatéři a já si užívám jejich produkce, vyhovuje mi být jejich fanynkou. Jsem stejně nadšenou fanynkou na koncertě světové superhvězdy jako improvizovaného koncertu kamarádů v našem obýváku nebo u souseda na zahradě. Obdivuju je všechny stejně. No a teď přede mě někdo postaví úkol vybrat si z hromady „alternativních hudebních nástrojů“, z kterých většinu vidím poprvé v životě a prostřednictvím hry na ně představit mou osobnost. BOŽE DOBRÝ!, jak mám představit sama sebe skrze něco, co vůbec neznám! Všechny mé spolusedící se neomylně vrhají po tom „svém“ vyvoleném nástroji. Jen já jako poslední bezradně sedím na zemi nad těmi zbylými nechtěnými a přemýšlím, kterého z nich učiním tím vyvoleným ubožákem a pokusím se z něj vyloudit jakýkoliv zvuk. Zkouším zlehounka jednoho po druhém, co z nich mé ruce vykřešou, ale docházím k názoru, že je zhola zbytečné nad tím víc přemýšlet, výsledek bude tak jako tak chabý. V rukou mi zůstávají nějaké snad tibetské činelky či co. Jediné, co nás spojuje je má filozofická a duchovní inspirace Východem, ale obávám se, že toto nebude na navázání bližšího vztahu mezi námi stačit. Toužebné spojení se nedostavuje, ale dostaví se okamžik konce produkce všech mých „předskokanek“ a na řadě jsem já a můj supervýkon. Co jiného udělat s činely než udeřit jimi o sebe? Činím tak raději zlehka a pak ještě jednou … Kdo ví, možná to bylo tím, že jsou z Tibetu, ale najednou jsem na pár sekund propojila jejich zvuk s pohybem svého těla, kterým jsem vyjádřila svou pokoru, kterou před světem hudby cítím. Na yutub bych to nevyvěsila a pochybuju o tom, zúčastnění odcházeli po mém výkonu nějak esteticky obohaceni, ale já zaznamenala vítězství! Jedním cinknutím pro mě svět okolo neexistoval, byla jsem tam jen já, činely a zvuk mezi námi…

Já jsem se cítila obohacená. Obohacená o poznání, že svět ARTu je tu pro všechny – s talentem i bez něj, se vzděláním i bez. Jde o to být v něm. Jako moje 76-tiletá teta, která odloží mnoho sofistikovanějších výtvarných technik, které ovládá, ponoří se do malování svými prsty a blaží si v téhle činnosti celé hodiny. Nebo moje kamarádka fotografka, která následujíc své múzy ulehá na zem, na ledovou plochu, vylézá na strom, aby pak visící na větvi pořídila svůj originální halloweenský autoportrét. Je totiž úplně jedno, jestli výsledkem našeho uměleckého ponoru bude obraz či snímek té nejvyšší umělecké hodnoty nebo dílko skromně domácí. To podstatné získáme všichni – spojením sami se sebou J

Už je to tu zas! Do obchodních center moc nechodím, ale informace si mě vždycky najdou. Má masérka mi tento týden prozradila, ve kterých obchodech už začaly VÁNOCE. Co oči nevidí, to se nás tolik netýká. Ale moje oči to dneska viděly taky. Nevěřícně koukaly na reklamu – sníh, stromeček, dárky, koledy – prostě VÁNOCE v plné výbavě! Jedna reklama, pak druhá, třetí, … Oni se zbláznili, byla moje první myšlenka. A pak jsem si uvědomila, co je dnes za den – Dušičky. No jo, on už začal listopad. To je nejvyšší čas! Musíme vygruntovat a pak sehnat dárky, nakoupit stromeček, balicí papíry, kapra, maso na řízky, brambory, … Vyhrává přece ten, který si všechny ingredience sežene včas. Nebo že by vyhrával obchodník, který včas naláká svou reklamou?

Já nevím, co jste dnes viděli za okny vy. Bylo to za A nebo za B?

A                                                                                                                                       B

Ano, A je správně! Já se dnes koupala ve sluneční lázni na zahradě. Příjemné teploučko, tričko s krátkým rukávem, pohoda, růže kvetou, vánek pofukuje, ptáci štěbetají.

Očekávám, že již možná zítra budu elektronicky vyzvána, abych se připojila k letošní misi na záchranu Ježíška. Ježíšek nepotřebuje zachránit. Já volám: „Zachraňme sami sebe!“ Žijme tady a teď! Užívejme si toho, co nás nyní obklopuje a vnímejme to všemi smysly. To je jediná cesta, jak ze života opravdu něco mít. J

Jak procházíme životem, přejímáme za své obecně vžité představy. A tak již z dob dospívání vím, že ženskost nepodtrhne víc nic jiného než zářivě červená rtěnka. Francouzky prý mohou vyjít na ulici zcela nenalíčené, ale když si rty zbarví do ruda, jsou hned chic. Červená rtěnka mi nesluší, s tím se nedá nic dělat. Tuhle možnost povýšit svou ženskost jsem dávno vzdala. Červená barva je všechno jen ne neutrální. Není to ani modrá ani zelená, které vnímá pozitivně snad každý, ale ani fádnější šedá nebo hnědá, které nenadchnou, ale ani neurazí. Červená je barva, u které nemůžete zůstat bez názoru. Buď jste na její vlně, nebo nejste. Léta jsem se k ní moc nehlásila. Pro sportovní bourák je výrazná červená ideální, ale mít ji na svém těle nebo osobních věcích denní potřeby? To na mě bylo příliš. Jen tu a tam se v mém životě přece jen objevila. A byly to okamžiky nezapomenutelné.

Patří mezi jedny z mých prvních zážitků z dětství, které mi uvízly v paměti. Nedělní procházka s mými rodiči, mně jsou tak tři čtyři roky. Procházku vnímám přes své kroky. Kroky v nových botičkách. Mám na sobě krásné dívčí lakované střevíčky. Jsou zářivě červené. Pyšně a spokojeně v nich vykračuju, a protože víc vnímám je než cestu, po které jdu, ani si nevšimnu, že se mi botky zabořily do čerstvého asfaltu … už nebyly tak krásné a mně jich bylo líto. Střihem v časoprostoru se ve vzpomínkách přenesu do doby, kdy mi bylo patnáct. Poprvé v životě cestuju sama bez rodiny do ciziny. Se školou na výměnný pobyt do Berlína. Muzea a galerie jsou fajn, ale silný zážitek mi přineslo něco jiného. Koupila jsem si boty. Nádherné kožené lodičky na vysokém podpatku – jasně červené. Velkoměsto, Unter den Linden, koncert v opeře, já a moje červené dámské lodičky. Samozřejmě, že jsem si ty nové boty tak podtrhující mou mladě nabytou ženskost musela vzít. Zbytek pobytu jsem odtrpěla s namoženými lýtky a krvavými puchýři… Tyhle salamandry mě provázely dlouho a doteď si je přesně vybavím. Byly opravdu elegantní.

Od té doby jsem žádné červené boty neměla, ale poslední dobou se můj vztah k červené rapidně rychle rozvinul. Začalo to zimní péřovou bundou. Nesnesla jsem pomyšlení, že znovu sáhnu po nejpraktičtější černé variantě. Chtěla jsem si zimu prozářit, a možná prozářit i sama sebe. Když jsem si měla vybrat novou kabelku, nemohla jsem bez té červené odejít. A tak to pokračovalo. Potrhanou hnědou peněženku nahradila červená a určitě uhádnete, jakou barvu má můj letošní diář … Mohla bych pokračovat… Den před odletem na dovolenou jsem narazila v obchodě na boty, do kterých jsem se zamilovala. Kožené a jak jinak červené. Podpatek byste ale u těch balerínek marně hledali. Zřejmě mám své nohy s věkem stále raději. Mé okouzlené oči ale nenašly patřičnou velikost. Já, která z duše nerada nakupuju a jen několikrát do roka se v případě nejnutnější nutnosti vydám na pouť po obchodech, jsem se rozhodla nevzdat. Obvolala jsem všechny prodejny, u kterých byla šance stihnout si boty koupit ještě do našeho odletu. Vypadalo to beznadějně. Když už mi v jednom obchodě řekli, že je mají dle počítače na skladě, vzápětí zjistili, že jim je někdo z vystavené krabice ukradl… Až – v jednom městě je měli! Úplně poslední. A právě z tohoto města se k nám měl ještě tentýž den přesunout napříč půlkou republiky můj tatínek. Hned jsem mu volala domů. Se slovy „už odjel“ zmizela i moje naděje. Ale vzápětí se ukázalo, že ho na cestě zastavila objížďka a on si vzpomněl, co doma zapomněl. Vrátil se právě včas, aby splnil mé přání a boty mi koupil. Za pár hodin je přivezl. V krabici jsem našla vzkaz od prodavačky s poděkováním za příjemnou komunikaci a přáním, ať se mi boty stejně příjemně nosí! Ty boty si mě prostě našly…

Nebudu se pouštět do psychologického rozboru, co mi mé červené periody naznačují, jestli snad z pohledu ženskosti vytyčují jakési mezníky v mém životě … jedno je jisté – někdy je čas přiznat barvu. A já se k té červené hrdě hlásím!

Možná je to tím počasím, možná to přinesl „dušičkový čas“. Tváře těch, které potkávám, jsou zachmuřenější víc než jindy. Dokonce i na ty, kteří jinak bývají vesměs pozitivně naladěni, jakoby padla podzimní depka, chandra, jak by řekla jedna moje kamarádka. O co méně na nás svítí sluníčka, o to temnější barvy nabývají stíny v naší duši. V zimních měsících se hodně lidí vrací k fotkám, které v létě nafotili, a posilují se obrázky nabitými slunečními paprsky. Jedna taková fotka prozářila i moji tvář…

Při svých toulkách po milovaném Toskánsku, jsme pobývali v krásném starobylém městečku Montepulciano. Z něj se jednou z typických cypřišových alejí dostanete k chrámu San Biagio. Působí tak jednoduše a velkolepě zároveň. Přitahuje jakousi nepopsatelnou magickou atmosférou. Dovoluje svým návštěvníkům cítit se uvolněně a přitom slavnostně. Byli jsme jedni z mnoha, koho zaujala jeho kupole a přiměla ho stoupnout si přímo pod její střed a hlasitě zvolat nebo zatleskat. Také nám kupole chrámu odpověděla zvláštním několikanásobným ostrým zvukovým odrazem, velmi odlišným od běžné ozvěny. Mou odvahu dopustit se ve svatostánku takové rozpustilosti podpořila bujará nálada, se kterou jsme do chrámu vstupovali. Způsobila ji příhoda, kterou jsme prožili na přístupové cestě ke kamenným zdem dómu.

Auto jsme nechali stát na konci cypřišové aleje a zdálky se kochali pohledem na přibližující se stavbu. Jen mimoděk jsem si všimla autobusu, který přivezl několik lidí, nejspíše turistů. Tu se za mými zády ozvaly čísi rychlé kroky a vzápětí stál po mém boku menší postarší muž. Nejprve jsem se lekla, naprosto netušící, co ode mě bude chtít a trochu překvapená z jeho náhlé blízkosti. Byl to takový malý drobný mužíček, s tváří ztmavlou jižním sluncem, z které zářily modré oči. Jeho čisté a slavnostní ustrojení, klobouk v ruce a hůlka vyvolalo mé vzpomínky na staré muže, které jsem kdysi u babičky na venkově pozorovala, jak jdou v neděli ráno do kostela. Mával mi před očima jakýmsi lejstrem a kulometnou rychlostí střílel jedno italské slovo za druhým. Smál se, oči mu zářily, máchal kolem sebe rukama a nepřestával mluvit. Ani jsem nevnímala, co na to můj muž, který se k nám blížil. Snažila jsem se pochopit, o co tady jde. Mezitím mě stařík srdečně chytil za předloktí a ukazoval mi svůj důležitý papír. Teprve teď jsem se vzpamatovala a začalo mi svítat. Šlo o lékařskou zprávu z oddělení kardiologie. Staříkovi jsem se asi nezdála dosti bystrá, tak mi celou story převyprávěl ještě jednou. Z gejzíru slov a jeho gest jsem vyrozuměla, že právě jede od specialisty z města, který podrobil zkoumání jeho srdce a řekl mu, že ho má naprosto zdravé. Také to, že má hned jít do chrámu a poděkovat za to Bohu, a ještě to, že si má na své zdraví připít. Manžel už z blízkosti přihlížel tomuto nečekanému setkání. Mé upřímně projevené sdílení radosti ještě víc zesílilo tu staříkovu. Tiskl nám oběma ruce, loučil se a pelášil pryč. S doznívajícím překvapením jsme ho sledovali. Jeho kroky nemířily k chrámu, ale kamsi mezi nejbližší domy. Asi se šel nejdřív napít na své zdraví… Jeho mizející postavu jsme ještě stihli zachytit fotoaparátem. Můj muž, který neměl možnost nahlédnout do písemného zdroje bujarosti tohoto pána, teprve teď po mém vysvětlení pochopil. Stáli jsme tam sami dva a s námi ještě stále radost tohoto starého muže. Čistá nefalšovaná lidská radost! …

Koukám do setmělého podzimního večera a vůbec mi není smutno. Každý máme své důležité zdroje radosti. Stačí jen všimnout si jich a pořádně si je užít!